Jak pomoci "případům pro psychiatra"
Tato úvaha je inspirována Codyho článkem "Proč nevidím magii všude", zveřejněným dne 20.9.2007 na stránkách Bloxxter.info. Cody komentuje případy různých lidí, kteří se na něj obracejí s různými problémy magického charakteru. V zásadě prohlásí, že jsou to případy spíše pro psychiatra, a že rozumný člověk by se měl k magickým interpretacím příklánět až v poslední instanci. Nakonec zmiňuje, že magické má ve světě své místo, a že hledat souvislosti tam, kde nejsou, je chybné, ačkoli, jak říká, magie je život a život je magie.
Od posledního bych se rád odrazil, a pojal to doslovněji, než asi Cody zamýšlel. Život je magie, to chápu tak, že život lze brát magicky, a zcela vážně magicky. Svět se nám zaplní bytostmi, magickými útoky, démony a skřítky. Přesněji řečeno, zbytostnělými strukturami. Věci ožívají, soustavy věcí ožívají, místa ožívají, myšlenky ožívají, vše je plné života, vše bublá a klokotá, a mimo jiné i bojuje o místo na slunci. Kde sluncem může být a je i lidské vědomí.
Je jasné, že naprostá většina lidí, kterým do života zasahují démoni a zombie, svou situaci dezinterpretují. Ale to neznamená, že jim do života démoni nezasahují. Naopak. Pokud přijmu vidění, které jsem nastínil výše, je nepochybné, že tito lidé pod vlivem démonů jsou. Jejich mysl ovládá cosi živého, a vzhledem k tomu, že jim to příliš nepomáhá, lze to démonem nazvat. A je to živé. Má to velký pud sebezáchovy. Je to inteligentní. Požírá to svého nositele.
Je trapné, jak málo je i mezi mágy vhodné připustit, že i prostý akt mezilidské komunikace je součástí magie. Že jakýkoli akt je aktem magickým, pokud ho činím s magickým vědomím, tedy při onom výše uvedeném vidění světa. Onen můj výrok, který Cody cituje, totiž že "když chci otevřít dveře, tak neevokuji legie démonů, ale prostě vezmu za kliku," nebyl nikdy míněn tak, že by nemagické uchopení bylo někdy jednoduše vhodnější, ale tak, že vzetí za kliku, jakožto magický akt, je efektivnější užití magie, než ve stejné situaci evokace démonů. Když komunikuji s druhým člověkem, je to magický akt. Chci mu buď něco zprostředkovat, nebo s ním být, nebo po něm něco chci. V každém případě je magické vidění světa relevantní, a mnohdy vhodnější, pro účel, za kterým je komunikace provozována. Jestliže si uvědomím, že to, co sděluji, je tvar, ucelená struktura, možná i živá, mohu lépe navodit v příjemci pochopení, například tím, že zpětně vnímám projev příjemce jako volací znak, a srovnávám bytost sdělovanou a tu, která je volána projevy příjemce. Totéž analogicky platí i pro naslouchání. Verbální útok je útok magický. Trauma je posednutí démonem. Přehlížení od úředníků je výraz Byrokracie.
Explicitní provozování magie, ať už tím myslíme rituální práci, sigilizování, kontemplaci, je vlastně jenom berlička, nebo, abych nebyl apriorně negativní, nástroj. Nástroj, který zefektivňuje to, co lze dělat i běžně, ale je to buď pomalé, slabé, nebo to člověk neumí vůbec. Málokdo je ochoten či schopen vnímat otevření dveří jako magický akt, a ještě menší počet je toho schopen neustále. Proto existují techniky, které obcházejí barieru mezi podvědomím (přirozeně magickým) a vědomím (přirozeně racionálním). Proto existují techniky, které tuto barieru bortí, nebo alespoň snižují. Ale to, že otevření dveří jako magický akt nevnímáme, ještě neznamená, že jím není. Jakýkoli akt, nahlíženo z magického vidění, je magický. Jakýkoli akt je zahrnut do jemné struktury celého světa, a více či méně ji rozechvívá. Jakýkoli akt je vyjádřením nějaké energie (kvality), vyjádřením něčeho živého, třebaže často nás.
Jestliže je pak odmítáno, že daní chudáci jsou opravdu sužování démonem, je toto chování absurdní, a je vyjádřením něčeho podstatného. Dá se z něj usoudit na neschopnost, nevědomost. A co víc, na neschopnost si tuto neschopnost explicitně přiznat. Z výroků, které se k člověku dostanou, je totiž velmi těžké odhalit, co se skrývá za oněmi představami. Mág dostane vyjádření, které obvykle pouze ukazuje na neschopnost postižené/ho relevantně reflektovat svůj stav. Je to jakési volání, často po sexuálním styku, někdy o pomoc. Jak to poznat? Je to práce, a člověk to obvykle neumí. Psychiatři to naopak umí, jsou v tom studovaní, mají jemné rozlišování tam, kde je mág obvykle hulvátem, a tak člověk místo toho, aby se ztrapňoval tím, že se bude marně pokoušet odhalit, na co vyjádření skutečně ukazuje, řeší situaci odmítnutím magického. Ostatně stejně by neuměl pomoci.
Celá komunikace pak vypadá zhruba takto: postižený hledá pomoc. Mág ho vyslechne, aby nevypadal jako necita. Okamžitě vidí inadekvacii vyjádření, a pak udělá tu chybu, že na tuto skutečnost upozorní. Mág je obvykle cvičen na odhalování pravdy, nikoli na pomoc lidem. Běžný mág, a zvláště muž, lidem vlastně moc nerozumí. A tak je jeho reakce chybná, démon je v bezpečí a mág, pokud chtěl opravdu pomoci, za svou chybu ještě zažije slušný zpětný odraz.
Jistě, psychiatři či psychologové jsou v tomto případě to nejlepší, co by daný člověk mohl potkat. A nikoli proto, že se nejedná o magickou situaci, ale proto, že psychologové a psychiatři jsou v tomto směru solidní magičtí pracanti. Jenomže lidé, kteří se už s důvěrou obrátí na mága, mají obvykle příliš vysokou barieru a nechuť k oficiálním řešením, k psychologii. Doporučit RIAPS je v takových případech vnímáno ekvivalentně tvrzení "jsi cvok a žádný démon tě neobtěžuje", což je ovšem postiženým naprosto smysluplně vnímáno jako evidentní nepravda. Protože jej démon skutečně obtěžuje, byť ne ten a tak, jak sděluje.
Co tedy s tím? Tvrdím, že primárním krokem je u oběžovaných mágů přiznat si, že dané případy nedokáží úspěšně vyřešit svépomocí. Logicky dalším krokem je pak poohlédnout se po někom důvěryhodném, kdo se specializuje na psychiatrii v hávu magie (či jinak: magii zaměřené na psychiatrii), a postižené osobě doporučit kontakt na tohoto. Nebo tuto. Z mého okolí bych jmenoval především Zuzanu Antares, ovšem je pochopitělně absurdní omezit se pouze na jedno jméno.
Pokud připustíme, že magie je opravdu všude, a zároveň připustíme, že i v magii existuje specializace, můžeme jednat daleko efektivněji.